Oběhová soustava (kardiovaskulární systém, cévní soustava) je jedna z orgánových soustavživočichů. Slouží zejména k transportu živin, plynů a odpadních látek z tkání nebo do tkání. Transportním médiem je krev nebo hemolymfa. Člověk a ostatní obratlovci mají uzavřenou oběhovou soustavu. Někteří jiní živočichové však mají otevřenou oběhovou soustavu. Primitivní kmeny nemají vůbec žádnou.

Krev

S kardiovaskulárním systémem úzce souvisí i lymfatická soustava. O embryonálním vývoji oběhové soustavy referuje článek embryonální vývoj kardiovaskulární soustavy člověka. Oběhová soustava je tvořena srdcem a cévami.

Funkce

Hlavním účelem oběhové soustavy živočichů je rozvádět živiny, dýchací plyny a hormony. Soustava bývá často úzce spjata se soustavou trávicí a dýchací, ale navazuje na ni i soustava vylučovací.

Cévy v lidské ruce zobrazené metodou angiografie

Oběhová soustava člověka

Systémový oběh:

Plicní oběh:

Cévy:

Lidská oběhová soustava je uzavřená a je složená ze dvou hlavních okruhů: plicní oběh(„malý“) cirkuluje krev z pravé komory do plicního řečiště a okysličená zpět do levé srdeční předsíně , zatímco v systémovým („velkém“) teče krev z levé srdeční komory do všech tělních oblastí, odkud se vrací zpět do pravé předsíně, aby byly živiny a kyslík dopraveny k buňkám.

Funkce

Oběhová soustava má v lidském těle celou řadu různých funkcí. Přenáší kyslík do tkání a odvádí CO₂. Rozvádí živiny z trávicí soustavy do jater (vrátnicový oběh) a z jater do orgánů celého těla. Odvádí odpadní látky do ledvin (vznik moči) a do kůže (vzniká pot). Rozvádí po těle hormony z endokrinních žláz (žlázy s vnitřní sekrecí) a teplo (čímž řídí termoregulaci). Zprostředkovává obranu organismu proti choroboplodným zárodkům – tvorbou protilátek a mechanickým zničením. Oběhová soustava konečně vytváří a udržuje stálé vnitřní prostředí.

Zárodečný vývoj

Přibližně uprostřed třetího týdne embryo již není schopné dodávat živiny do všech částí těla pomocí prosté pasivní difúze a objeví se potřeba vytvořit specializovaný cévní systém. Buňky, které jsou určeny pro vznik cévní soustavy, se rekrutují z řad mezodermu laterální destičky. Některé se postupně mění v myoblasty budoucího srdce, jiné se oplošťují a vytváří tzv. krevní ostrůvky – duté útvary, které postupně dávají vzniknout prvním cévám i krevním buňkám. Srdce prochází velmi komplikovaným embryonálním vývojem samo o sobě, je potřeba správně vytvořit všechny základní vrstvy a dutiny, chlopně mezi nimi, ale i třeba převodní srdeční systém. Co se týče cévního řečiště, to v podstatě kopíruje evoluční historii. V určité fázi je tak v lidském embryu možno najít artérie vedoucí k jednotlivým žaberním obloukům. Během dalšího vývoje však samozřejmě většina těchto tepen (tzv. aortálních oblouků) zakrňuje či podléhá značným změnám a dává vzniknout některým z nejdůležitějších cév v lidském těle (například z nich vznikají karotidy nebo podklíčkové tepny).

Důležitý přelom v uspořádání cévní soustavy je narození dítěte, kdy zaprvé přestane proudit krev z placenty a zadruhé tělo začne využívat plíce k dýchání. Zavře se zkratka zvaná ductus arteriosus, což umožní vyšší průtok krve plícemi. Vlivem následných tlakových změn uvnitř srdce se také zavírá foramen ovale (otvor mezi síněmi) a u většiny jedinců dojde do jednoho roku k úplnému srůstu. Samozřejmě dojde také k zániku pupečníkových tepen, pupečníkové žíly a také cévy známé jako ductus venosus, které měly význam jen pro plod napojený na placentu.