Lidské tělo

V biochemii je receptor (přijímač, přenašeč) bílkovina umístěná na cytoplazmatické membráně nebo v cytoplazmě či v buněčném jádře, která se váže na specifické molekuly (ligandy), jako jsou neurotransmitery, hormony nebo ostatní látky, a spouští buněčnou odezvu na tyto ligandy. Změny chování receptorových bílkovin, které byly spuštěny ligandy, vyplývají z fyziologických změn, které představují biologickou činnost ligandů.

Existují různé typy receptorů podle svých ligandů a funkcí:

• Některé bílkovinné receptory jsou periferní membránové bílkoviny.
• Mnoho hormonálních receptorů, neurotransmiterů a transmembránových bílkovin: transmembránové receptory jsou umístěny v lipidové dvouvrstvě cytoplazmatické membrány.
  • Metabotropické receptory, párové ke G proteinům, ovlivňují buňku nepřímo, pomocí enzymů kontrolujících iontové kanály.
  • Ionotropní receptory obsahující centrální kanál.
• Další hlavní skupinou receptorů jsou steroidní hormonální receptory umístěné uvnitř buňky, které mohou v odpovědi na aktivaci ligandy vstoupit do buněčného jádra a modulovat genovou expresi.
• Tvar a funkce receptorů je dnes nově zkoumána rentgenovou krystalografií s počítačovým modelováním. To umožňuje lépe poznat funkci drog (farmakodynamiku) na vazebných místech receptorů.
• Některé receptory se účastní imunitního systému, např. toll-like receptory.

O receptorech se jednou někde tvrdí, že informace přijímají, pak zase, že je vysílají: A skutečně v tom není rozpor, opravdu dělají obojí. Receptor totiž jinguje jako dvojbran, stejně jako každý mechanismus nebo stroj. V tomto případě náš bio-sensor, receptor, reaguje na nějaký vjem, ať už z vnějšího světa nebo i na vnitřní prostředí, a tento překládá na svůj výstupní bio-chemický vzruch a po dostředivé dráze ho odesílá ke zpracování; ať už kamkoli. A i z druhé strany, pro efektor platí dvojbranové fungování: Např. sval přijme odstředivý vzruch (zevnitř) a přetransformuje ho na změnu fyzického světa, například okolí.

Tyto receptory mívají také označení 7TM, protože mají 7 transmembránových domén. Patří k nim např. (v závorce je zpravidla uveden ligand):

• muskarinové acetylcholinové receptory (acetylcholin a např. muskarin)
• adenosinové receptory (adenosin)
• adrenergní receptory (adrenalin a ostatní strukturně podobné hormony a drogy)
• GABA receptor typ-B (kyselina gama-aminomáselná čili GABA)
• angiotenzinové receptory (angiotenzin)
• kanabinoidní receptory (kanabinoidy)
• cholecystokininové receptory (cholecystokinin)
• dopaminové receptory (dopamin)
• glukagonové receptory (glukagon)
• metabotropní glutamátové receptory (glutamát)
• histaminové receptory (histamin)
• olfaktorické receptory (pro vnímání vůně)
• opioidní receptory (opioidy)
• rhodopsin (a fotoreceptor)
• sekretinové receptory (sekretin)
• serotoninové receptory kromě typu-3 (serotonin)
• somatostatinové receptory (somatostatin)
• calcium-sensing receptor (CaSR, vápník)

Poznámka: toto je prostý výčet několika receptorů spřažených s G-proteiny. G-proteinové receptory jsou děleny do šesti skupin dle funkční podobnosti a homologií v sekvencích. Ty jsou pak dále děleny na podskupiny.

Tyto receptory detekují ligandy a předávají signál přes tyrosinkinasu. Tato skupina receptorů obsahuje:

• erythropoetinový receptor (erythropoetin)
• inzulínový receptor (inzulín)
• Eph receptor
• IGF-1 receptor
• různé další receptory růstových faktorů a cytokináz

• GC-A & GC-B: receptory pro atriový natriuretický peptid (ANP) a ostatní natriuretické peptidy
• GC-C: guanylinový receptor

• nikotinové acetylcholinové receptory (acetylcholin, nikotin)
• glycinové receptory (GlyR) (glycin, strychnin)
• GABA receptory: GABA-A, GABA-C (GABA)
• glutamátové receptory: NMDA receptor, AMPA receptor, a kainátový receptor (glutamát)
• receptor serotoninu 5-HT₃
• purinergní P2X receptory (ATP)

• receptory steroidních hormonů:
  • receptor pohlavních hormonů
    • androgenový receptor
    • progesteronový receptor
  • receptor vitamínu D (vitamín D)
  • glukokortikoidní receptory
  • mineralokortikoidní receptor (mineralokortikoidy)
• thyroidní hormonální receptor
• retinoidní receptor (vitamín A a podobné)
• peroxisome proliferator-activated receptor (PPAR, receptory aktivované peroxisomovým proliferátorem)

• sigma₁ (neurosteroidy)
• IP₃ receptor (inositol trifosfát, IP₃)

Mnoho genetických poruch znamená dědičné poruchy v genech receptorů. Často je obtížné určit, zdali je nefunkční receptor, nebo je hormon produkován ve sníženém množství. Toto zvyšuje výskyt endokrinologických poruch typu pseudo-hypo-, kde se ukazuje nižší hladina hormonu, zatímco ve skutečnosti jde o receptor nedostatečně odpovídající na hormon.