B-lymfocyty (jinak také B buňky) jsou buňky imunitního systému zodpovědné především za specifickou, protilátkami zprostředkovanou imunitní odpověď. Jako složka adaptivní imunity mají rovněž velký význam pro imunitní paměť, čehož se mj. využívá i při očkování.

Označení B-lymfocyt se používá z historických důvodů. Je odvozeno od prvního písmene Fabriciovy burzy(lat. bursa Fabricii), imunitního orgánu u ptáků, kde byly B-lymfocyty poprvé objeveny.

Vznikají v kostní dřeni, kde i dozrávají. Při jejich vývoji nedochází k selekci (jako u T-lymfocytů). Jejich maturace probíhá po setkání s antigenem v sekundárních lymfatických orgánech. Konečným diferenciačním stadiem B-lymfocytů jsou plazmatické buňky produkující protilátky proti bílkovinným a glykoproteinovým antigenům a toxinům.

Receptor B-lymfocytů, v podstatě imunoglobulin (Ig), se skládá ze dvou těžkých (IgH) a dvou lehkých (IgL) řetězců, vzájemně propojených cysteinovými můstky. Těžké řetězce, stejně jako lehké, jsou v rámci jedné molekuly imunoglobulinu identické. Na molekule lze rozlišit dvě základní oblasti: variabilní, která specificky váže antigen na principu zámku a klíče, a konstantní. Jednotlivé řetězce jsou kódovány genovými komplexy ležícími zpravidla na různých chromozomech: IgH pro těžký řetězec na lidském chromozomu 14, Igκ a Igλ pro lehký řetězec na chromozomech 2 a 22. Geny kódující těžké a lehké řetězce imunoglobulinů se skládají z několika segmentů odpovídajících příslušným oblastem molekuly receptoru: V (variable), D (diversity, u lehkých řetězců chybí), J (joining) a C (constant). Segmenty V, D a J jsou zodpovědné za strukturu variabilní oblasti imunoglobulinu rozpoznávající antigen, každý z nich obsahuje několik variant:

segment	IgH	Igκ	Igλ
V	~ 100	~ 70	~ 30
D	~ 50	—	—
J	9	5	9

Segment C těžkého řetězce naopak určuje izotyp imunoglobulinu – IgG, IgA, IgM, IgD nebo IgE, a nemá tak vliv na strukturu vazebného místa pro antigen.

B-lymfocyty se jako jedny z mála somatických buněk liší od ostatních svojí genovou výbavou. V průběhu jejich zrání totiž dochází v jejich jaderné DNA k tzv. přeskupování (rearrangementu) nebo také V(D)J rekombinaci. Během tohoto procesu je z každého segmentu náhodně vybrána jedna varianta, která v genomu zůstane, ostatní jsou nenávratně odstraněny. Imunoglobuliny, které zralý B-lymfocyt produkuje, pak u dané buňky (včetně jejího potomstva) mají zcela konkrétní a neměnnou strukturu. Vzhledem k tomu, že V(D)J rekombinace je náhodný proces, který probíhá nezávisle v mnoha dozrávajících B-lymfocytech, vzniká těchto buněk ve výsledku pestrý repertoár: jen pro těžký řetězec imunoglobulinu (IgH) můžeme napočítat 100 × 50 × 9 = 45 000 variant, pro lehký (Igκ a Igλ) 70 × 5 + 30 × 9 = 620 variant; protože tyto lze mezi sebou libovolně kombinovat, výsledný počet možných kvartérních struktur molekuly imunoglobulinu je 45 000 × 620 = 27 900 000. Toto enormní množství je ještě umocněno aktivními somatickými mutacemi, ke kterým dochází v poslední fázi dozrávání B-lymfocytů.

Imunitní reakce zprostředkovaná B-lymfocyty je založena na rozpoznání antigenu membránovým antigenně specifickým receptorem B-lymfocytů (anglicky BCR, B cell receptor). Příslušný B-lymfocyt, na jehož receptorech došlo k vazbě antigenu, je stimulován (pomocí kostimulačníchsignálů T_H2 buněk) k pomnožení a přeměně na efektorové neboli plazmatické B-lymfocyty. Ty produkují velké množství protilátek stejné specifity, jako receptor mateřského B-lymfocytu (jde vlastně o tentýž protein v rozpustné formě), vážou se tedy na stejný antigen a napomáhají tak jeho opsonizaci a umožňují dalším buňkám imunitního systému (např. makrofágům nebo neutrofilům), aby ho snáze nalezly a pokud možno zneškodnily.