Transmembránový receptor, nebo také buněčný povrchový receptor nebo membránový receptor je receptor v membránách buněkumožňující buněčnou signalizaci tím, že se něj naváže extracelulární molekula (ligand) a způsobí tím nějakou změnu uvnitř buňky. Mezi extracelulární molekuly  patří mohou být hormony, neurotransmitery, cytokiny, růstové faktory, buněčné adhezní molekuly, nebo živiny. Reakce s transmembránovým receptorem vyvolá změny v metabolismu a činnosti buněk.

Mnoho transmembránových receptorů jsou transmembránové proteiny, např. glykoproteiny a lipoproteiny. Stovky různých receptorů jsou známy a mnoho dalších je doposud nepopsaných. Transmembránové receptory jsou obvykle klasifikovány na základě jejich terciární (trojrozměrné) struktury., příp. mohou být klasifikovány na základě membránové topologie. Strukturálně nejjednodušší receptory protínájí polypeptidovým řetězcem lipidovou dvojvrstvu jednou, zatímco jiné, jako je receptory spřažené s G proteinemsedmkrát. Každá buněčná membrána může mít několik druhů membránových receptorů, s různou jejich povrchovou distribucí, navíc mohou být v různých pozicích v membráně v závislosti na druhu membrány a buněčné funkci. Receptory jsou převážně sdruženy na povrchu membrány.

Vysvětlení mechanismu účinku je dvojí:

• Dimerizace: tento model naznačuje, že před vazbou na ligand, receptory existují v monomerní formě. Když se naváže agonista , monomery se spojují a vytvářejí aktivní dimer.
• Rotace: vazba ligandu na extracelulární část receptoru vyvolává rotaci (konformační změnu) částí transmembránového helixu receptoru. Rotace se mění, pokud části receptorů jsou vystaveny na intracelulární straně membrány, mění to, jak receptor může interagovat s jinými proteiny v buňce.

Jako každá integrální membránové proteiny, transmembránové receptory mohou být rozděleny do tří domén.

Extracelulární doména jen externě z buňky nebo organely. Pokud polypeptidový řetězec prochází přes dvojvrstvu několikrát, externí domény se skládá ze smyček propletených skrze membránu. Její hlavní funkcí je rozpoznat a reagovat na ligand, např. neurotransmiter, hormon, nebo atomární ionty.

Ve většině rozpoznaných receptorů transmembránová alfa šroubovice tvoří většinu transmembránové komponenty, např. nikotinový receptor acetylcholinutransmembránová doména je tvořena proteinovým pórem skrze membránu obtékající iontový kanál. Při aktivaci extracelulární domény vazbou vhodného ligandu, se pór stává přístupný pro některé ionty, které mohou difundovat skrze membránu. U jiných receptorů dochází po navázání ligandu ke konformační změně, která ovlivňuje intracelulární podmínky.

Intracelulární (nebo cytoplazmatická) doména receptoru působí na vnitřek buňky nebo organely, a tím přenáší vnější ignál. Existují dvě základní cesty :

• Intracelulární doména komunikuje prostřednictvím protein-protein interakce na efektorové proteiny, které předají signál do místa určení.
• U enzymatických receptorů intracelulární domény mají enzymatickou aktivitu, např. tyrosin kinázovy, často napojené na intracelulární domény.

• Adrenergní receptor,
• Čichové receptory,
• Receptor tyrosin kinázy
• Receptor pro epidermální růstový faktor
• Inzulínový Receptor
• Fibroblastový růstový faktor receptory,
• Vysokou afinitu neurotrophin receptory
• Ephrin receptory
• Integrins
• Nízkou Afinitu Nervový Růstový Faktor Receptor
• NMDA receptor
• Několik Imunitní receptory
  • Toll-like receptor
  • T buněčný receptor
  • CD28
  • Protein SCIMP