Zlomenina (latinsky Fractura) je stav, při kterém došlo k porušení kontinuity kosti.

Zlomeniny dělíme na:

• Infrakce (částečné nalomení kosti)
• Fisura (trhlina na dlouhých kostech nebo na lebečních kostech)
• Epifyzeolýza (traumatické porušení kontinuity růstové ploténky)
• Luxační zlomenina (doprovázená vykloubením kloubu)
• Kompresivní zlomenina (typická u bederních obratlů při tlakové zátěži)
• Impresivní zlomenina kosti (stav, kdy je kostní plocha vmáčknuta do kostní tkáně)
• Subperiostální zlomenina (stav, kdy není porušen periost)
• Patologická zlomenina (v místě předchozího poškození kosti, například cystou nebo nádorem)
• Zlomenina s dislokací nebo bez dislokace (s posunutím kostních úlomků nebo bez jejich posunu)
• Únavová zlomenina (bez zjevného vyvolávacího traumatu, například zlomeniny zánártních kostí po dlouhých pochodech)
  

  

• Přímá (v místě působení síly)
• Nepřímá (na místě vzdáleném od působení síly)

• Otevřená (došlo k poruše kožního krytu)
• Zavřená (není porušen kožní kryt)

• Příčná
• Spirálovitá
• Šikmá
• Tříštivá

Úhlová, rotační, do strany, do strany se zkrácením, do délky s odtažením

• Jisté − patologická pohyblivost, krepitace, typická deformace, pozitivní RTG nález
• Nejisté − otok, bolestivost, deformace, porucha funkce, hematom

• Repozice je základem (repozicí se myslí napravení dislokace kostních úlomků)
• Imobilizace neboli znehybnění (nejstarší způsob léčení zlomenin, dnes klasickou sádrovou dlahou nebo modernější plastový obvaz, někdy postačí znehybnění končetiny zvláštním obvazem (například zlomenina klíční kosti) nebo jen klidový režim a léky tlumící bolest (například nekomplikovaná zlomenina jednoho žebra). Klidový režim a následná rehabilitace ve zvláštním korzetu je podstatou léčby nekomplikovaných zlomenin bederních a hrudních obratlů.
• Osteosynthesa znamená operační řešení, při kterém je kost zpevněna nejčastěji kovovým materiálem, kterým je nějaký druh nerezové oceli, titanuové slitiny, kompozitu atp., který se po čase buď vyjme, nebo někdy i ponechá. Existuje řada metod (vnitřní fixace, zevní fixace), od jednoduchých cerkláží ocelovými dráty, přes šrouby doplněné dlahami až po nejrůznější systémy hřebování s předvrtáváním nebo bez něj (hřeb znamená navlečení nejčastěji dlouhé a duté kosti na pevný a dlouhý ocelový profil, který je na konci zafixován šrouby. Po čase se šrouby na jednom zpravidla distálním (vzdáleném) konci vyjmou, čemuž se říká dynamizace).
• Zevní fixace je navrtání speciálních hřebů či drátů někdy se závity na konci do kostních úlomků skrze kůži a jejich upevnění vně končetiny do zevního fixátoru (fixatéru) − nejlépe si ho představíte jako stavebnici Merkur, do které zafixujete hřeby či dráty a můžete s nimi různě manipulovat a ve vhodné poloze to všechno zafixujete). Existuje řada tuzemských i zahraničních systémů, což platí pro všechny typy operačních metod. Po skončení léčby se zevní fixátor vždy odstraní.
• Vnitřní fixace je ,v souladu s předchozím textem, osteosyntéza pomocí hřebů, dlah, šroubů, svazků drátů. Implantát je aplikován uvnitř těla a vyjmout lze jen operativně a nejčastěji se v těle ponechá trvale.
• Náhrady, čímž se myslí například náhrada horního konce stehenní kosti po jeho zlomení (takzvaná CKP neboli cervikokapitální prothesa), nebo náhrada téhož včetně kloubní jamky (TEP neboli totální endoprothesa). Vzhledem k tomu, že tento typ zlomeniny je častý ve vyšším věku, kdy je obvykle přítomno i značné opotřebení chrupavek (artróza), je to pro pacienty řešení i do budoucna. Existují náhrady nejenom kyčle, ale i kolena, hlezna, ramene a lokte. Klouby na prstech lze nahradit implantáty z kvalitního silikonu. Lze nahradit těla obratlů, nebo část lebečních kostí. Mezi náhrady se mohou řadit i transplantace vlastní kostní tkáně.
• Klidový režim následovaný časnou rehabilitací je metodou volby u značně nemocných a starých pacientů, kde je velká pravděpodobnost, že by nepřežili některý z výše uvedených operačních zákroků. Tato volba jim sice přinese invaliditu, ale dává jim v některých případech vyšší (nebo možná jedinou) šanci na přežití.
• Amputace. Jakkoliv to zní tvrdě, je v některých případech amputace značně zdevastované končetiny vhodnější metodou nežli zdlouhavé, bolestivé a v neposlední řadě i značně nákladné pokusy o vyléčení, které vyústí v nefunkční nehybnou a překážející končetinu. V takovém případě je (přísně individuálně) někdy vhodnější končetinu časně amputovat a nahradit protézou. Tím více to platí pro výjimečné situace, jako jsou rozsáhlé živelní pohromy, nebo válka, kdy nikdy nebude dosti prostředků na ideální léčbu všech. Lze sem zařadit i amputaci například hlavičky vřetenní kosti u jejího roztříštění a značné dislokaci úlomků, což sice není ideální, ale přinese to v některých případech lepší funkční výsledek než jiné operační postupy.

Vážnější zlomenina snižuje délku života o 1 až 7 let, ovšem neléčená zlomenina může být ještě nebezpečnější.