Lidské tělo


Plicní sklípek

Plicní sklípek (latinsky alveolus, množné číslo alveoli) je dutý útvar v plicích podílející se na struktuře plicních váčků. Představuje základní funkční jednotku plic, ve které dochází k difuzi plynů (oxidu uhličitého z těla a kyslíku do) mezi vzduchem a krví, pomocí () – tedy k vlastnímu .

Každý plicní sklípek má přibližně 200 mikrometrů v průměru a při nádechu se zvětšuje. Plicních alveol je v každé plíci přibližně 350 milionů a jejich celková plocha se odhaduje na 140 m².

Stěna plicních sklípků je složena především z pneumocytů, které se zde vyskytují ve 2 typech.

  • Pneumocyt I. typu (označovaný i jako membranózní pneumocyt) je plochá , která zajišťuje vlastní difuzi plynů.
  • (granulární pneumocyt) je celkově menší, ale výrazně tlustší , která produkuje plicní surfaktant – látku, která se rozprostře na vnitřním povrchu sklípků a ulehčuje průnik kyslíku z plicních váčků do krve. Při poškození alveoly se asi 1 % pneumocytů II. typu začne dělit, změní svou strukturu a nahrazuje tak odumřelé I. typu.

Makrofágy

V plicních sklípcích jsou přítomny ještě alveolární makrofágy, které mohou se vyskytovat jak mezi jednotlivými , tak i volně uvnitř alveol. Zajišťují pohlcování vdechnutých částic a jiných drobných nečistot a jejich transport pryč z plicních váčků. Na některých místech plicních sklípků se vyskytuje i (), která zajišťuje mj. elasticitu plicních sklípků.

Alveokapilární membrána

, a s plicními sklípky

K plicním sklípkům přisedají zvenku , které přivádějí odkysličenou a odvádějí obohacenou o . Tyto tvoří s I. typu a několika málo dalšími podpůrnými vrstvami tzv. alveolokapilární membránu, přes kterou probíhá vlastní přenos plynů ze vzduchu do krve a naopak. Je obvykle jen 100–1500 nanometrů silná.

Jednotlivé jsou propojeny s okolními sklípky o průměru 10–15 µm. Ty slouží k vyrovnání ů mezi sklípky a umožňují také cirkulaci vzduchu v případě zneprůchodnění některé průdušinky.